Návštěva, která mě vzala za srdce (Maroko, Vysoký Atlas)

Scházíme do vesnice v rytmickém pomalém tempu. V nohách máme 20 km a vystoupaná dvě horská sedla přes dva tisíce metrů. Je to už třetí den našeho putování ve Vysokém Atlasu a den, na který jsem se nejvíce těšila. Míříme za první ženskou kooperativou, kde se váží koberce s vysokým vlasem. Možná je znáte pod názvem Beni Ourain.

Jen co shodíme batohy na připravené matrace a přeběhneme hlavní silnici, ocitáme se v prostě omítnuté cihlové budově, která žije čilým ruchem. Deset velkých kovových a dřevěných tkalcovských stavů má pevně natažené osnovy a na nich hbitě tančí prsty místních žen. Sedí po dvou u každého stavu. Tak jsou s vázáním zakázkových koberců rychleji hotové a za denní směnu si stihnou povědět vše, co mají na srdci. Střídmé geometrické vzory střídají odvážnější kompozice.

Sedám si k mladé Saidě, která mě širokým úsměvem pobízí zkusit si několik dvojitých uzlíků na jejím koberci. Zpomalí mechanické pohyby svých prstů, abych měla šanci pochopit postup. První dva pokusy jsou tragické, což pobaví přihlížející ženy. Potřetí se mi daří uzlík správně uvázat i zastřihnout vlnu a sklízím potlesk okolí. Saida je skvělá učitelka, má se mnou trpělivost. Dozvídáme se, že v kooperativě pracují bezmála všechny ženy ve vesnici, které rotují v denních směnách. Je začátek března a rána jsou ještě chladná. Pracovat se tedy začíná okolo 10:00 a končí se západem slunce.

Pozoruji práci ostatních a obdivuji nové vzory. Ráda přijímám pozvání na tradiční marocký mátový čaj a místní koláč.

Neplánovaný návrat

Zpět na terase si užíváme poslední sluneční paprsky zapadajícího slunce. Odněkud se line bubnování a krásný zpěv. Chystá se snad ve vesnici oslava?

 

Brzy pochopíme, že zpěv přichází z (naší) kooperativy. To už mě nemůže nic zadržet a po schodech téměř běžím k jejich plechovým dveřím. Tamní šéfová nás velkorysým gestem a plachým úsměvem zve dovnitř a mně se tají dech. Na úzkém prostoru sedí proti sobě asi třicet žen. Zpívají, tleskají, některé rytmicky buší do bubínků, prázdných kanystrů a všeho, co je po ruce. Všech třicet párů očí nás zvědavě pozoruje. S užaslým úsměvem zíráme na tu vřavu a tleskáme do rytmu s nimi. Ucítím poklepání po rameni. Šéfová mě vyzývá k tanci. Jaká čest. Malinkými krůčky mezi dvěma lavicemi se pohupujeme do rytmu krásné písně a ženy ještě přidávají na intenzitě zpěvu. Vedle nás tancují malé holčičky a dvě další ženy. Sedám si na své místo a srdce mi buší. Saida naproti mě pozoruje každý můj pohyb. Vím, že kdybychom tu pár dní zůstaly, stanou se z nás dvou kamarádky. Přichází nejstarší dáma a v očích ostatních je vidět respekt. Pokyvuje hlavou a směrem k nám vysílá souhlasné pohledy. Všechno je v naprostém pořádku.

Venku se pomalu stmívá a zpěv neustává. Podivuji se, kolik energie se tu v malé místnosti shromáždilo. Ženy občas utřou nos svému dítku, které k nim odkudsi přiběhne. Moje sousedka sedí celou dobu s ročním dítětem přivázaným na zádech. Nikdo nepláče, je tu cítit radost a soudržnost. Vnímám toto chvilkové, ale silné propojení s místní komunitou tkadlen. Cítím, že jsme tu přijaty a chci si tyto okamžiky udržet v paměti už napořád.

Není divu, že jsme si po čtyřdenním treku horami padli do noty i se šéfem tkadlen, majitelem obchůdku s koberci v podhůří Atlasu. Mám radost, že vám brzy budu moci nabídnout koberce, které vznikaly pod rukama zručné Saidy, Fátimy a dalších žen z tohoto příběhu.

PS: Místní ženy jsme fotit nemohly. V jejich kultuře je to považováno za neslušné.

Napsala: Tereza Inková

Foto pořídila: Juliana Šerák

Na fotografie i audio záznam se vztahují autorská práva.