Příběh afghánského koberce

Začíná se psát v odlehlých vesnicích na úpatí Hindúkuše, kde místní lidé věrně ctí kmenové zvyklosti, probouzí se a usínají s pokornou myšlenkou na Boha a kde vládne křehká symbióza lidí a přírody.

Právě tam přetrvává prastará tradice tkaní a vázaní vlněných koberců, která nebyla v Afghánistánu přerušena ani vleklými válkami. Afghánské ženy vytváří ornamentální koberce a kilimy (koberce bez vlasu, většinou oboulícné) nádherných vzorů a barev s nebývalou zručností.

Afghánské textílie mají navíc jedno nádherné specifikum – jejich výroba nebyla v celé zemi nikdy zmechanizována (oproti Pákistánu, Iránu či Turecku). Koberce jsou stále tkány doma, tradičními postupy a náročnými technikami. Vlna se často barví za použití přírodních barviv.

Kvalita je základ

Základem každého afghánského koberce je kvalitní vlněná příze. Ta může pocházet z místního plemene ovcí karakul, či plemen původem odjinud; „arabik“ nebo „belgik“ (plemeno z Belgie je ceněné pro svoji prvotřídní kvalitní vlnu). Vlnu mají rodiny často svoji, ovčí a kozí stáda jsou zdrojem obživy pro místní rodiny vedle nejistého zemědělství.  Fyzicky náročné zpracování vlny – stříhání a praní – se stalo především mužskou záležitostí, ženy pomáhají hlavně se spřádáním.

IMG_3183

Ve dvorech místních domů lze často spatřit typický výjev – jeden z prarodičů sedí na zápraží domu a někdy i několik hodin v kuse spřádá vlnu naučeným pohybem prstů do tenké příze, zatímco pozoruje čilý ruch dětí i dospělých okolo.

Kouzlo přírodních barviv

„Můj otec mě naučil, jak barvit vlnu přírodou. Sbírám plody, květy, kůru stromů a rostlin během jara a léta na horských svazích nad naší vesnicí. Vlnu pak barvím uprostřed léta, aby vlákna stihla na slunci pořádně vyschnout.”, svěřuje se Sufi Haleem z vesnice Gorzwan.

V domácnosti pak ženy sbírají a suší další přírodniny s vynikajícími barvícími vlastnosti – kůru granátového jablka, slupky cibule, slupky vlašských ořechů a jiné.

Barvy získané z přírody si vždy nesou svůj unikátní šarm a krásu. Na vlněné přízi tvoří pestrou paletu odstínů, které se odborně říká abraš. Barvy v ní mění intenzitu a ostrost a působí příjemně na pohled. Jednotlivé odstíny spolu vždy harmonizují a  vzájemně se doplňují.

celek-small

Tkát může jen ten, kdo má stav

Ženy dávají prostor svému umu na tkalcovských stavech vyrobených doma z místních materiálů. Ty mohou být horizontální nebo vertikální –  natažené podél stěny – a téměř jakýchkoliv rozměrů.

Celou zimu, kdy jsou pastviny a pole pod sněhem, ženy tkají doma. V létě pak pokračují v letním táboře, t.j. na poli, ze kterého koncem léta sklidí úrodu pšenice. Zde se ukrývají před sluncem v lehkém stanu zvaném “ghazdi”.

Nádherná umělecká díla pod jejich rukama vznikají dva až šest měsíců. Hotové výrobky se zapraví (případně zastřihne  vlas), vyperou (i několikrát) v mýdlově vodě, vypnou v rámu, a nakonec zastřihnou třásně na jejích koncích.

Maimana (11)

Rozviň svůj koberec, abych viděl..

Turkmenské ženy jsou právem považovány za jedny z nezručnějších tkadlen. Jejich dovednost se velmi cení a hraje roli i při domlouvání sňatku.

Jedno turkmenské přísloví praví: “Rozviň svůj koberec, abych viděl, co máš vepsáno v srdci.” Tkadlena často vetkává do koberce příběh. Inspiraci pro něj nachází v přírodě, každodenním životě či náboženství.

Především cenné jsou bohatě zdobené kusy, tradičně nazývané „jahez“, které si žena připravuje do své svatební výbavy. V těchto kobercích a výšivkách dokáže velmi barvitě a esteticky popsat svoje pocity, přání a naděje.

Maimana (10)

 

Článek byl vytvořen pro web www.hedvabnastezka.cz