„Můj otec mě naučil, jak barvit vlnu přírodou. Sbírám plody, kořeny, kůru stromů a květy rostlin během jara a léta na horských svazích nad naší vesnicí. Vlnu pak barvím uprostřed léta, aby vlákna stihla na slunci pořádně vyschnout. Vlna je kvalitní, z našich vlastních ovcí”, říká Sufi Haleem.
Jeho žena Belqis pak z obarvené vlny tká krásné ploché koberce, neboli kilimy spolu se dvěma dcerami. Ve zbytku času vyšívají drobné dekorativní dečky. Dcery už jsou ve věku, kdy si samy tkají do výbavy a chystají věno. Celou zimu, kdy jsou pastviny a pole pod sněhem, ženy tkají doma. V létě pak pokračují v letním táboře, t.j. na poli, ze kterého koncem léta sklidí úrodu pšenice. Zde se ukrývají před sluncem v lehkém stanu zvaném “ghazdi”.
“Můj manžel byl odjakživa farmář. Já jsem se naučila tkát a vyšívat od mé matky”, vypráví Belqis. „Tkát s dcerami je zábavné, povíme si u toho mnoho příběhů a rády si zpíváme. Dcery se však zanedlouho provdají a odejdou z rodného domu a já tu zůstanu u stavu sama. Ale zvládneme to, musíme, natáhneme nohy jen tak, jak bude dlouhý náš kilim.“ (= utratíme jen tolik peněz, kolik budeme mít; afghánské přísloví)
