Foto: Farshad Usyan
Afghánské koberce a naplocho tkané kilimy vypráví příběhy tkadlen, jejich náročného života, lásky a tužeb. Tisícileté umění je pečlivě předáváno z matky na dceru po mnoho generací, je srdeční záležitostí.
Krásné barevné kombinace a archaické symboly přinášejí do každého domova teplo, komfort a příjemnou energii.
A jak afghánské koberce a kilimy vznikají?
Celý proces od stříhání ovčí vlny, předení až po praní a dokončení charakterizuje ruční zpracování. Výroba jednoho koberce tak může trvat až 6 měsíců.
Bohatá tradice nebyla v Afghánistánu přerušena ani vleklými válkami.
Na této fotce je nádherně zachycena přípravu svazků vláken vlny k barvení.
Základem každého afghánského koberce je kvalitní vlněná příze. Ovčí vlna bývá často lokální, z místního plemene karakul. Výjimečně může pocházet i odjinud – „arabik“ nebo „belgik“. Plemeno z Belgie je ceněné pro svoji prvotřídní vlnu.
Barvení vlny je náročný proces, kterému se věnují výhradně muži. Charakterizují ho oblaka páry, těžké kotle naplněné vodou s barvící přísadou a alchymie v podobě míchaní široké palety jemných odstínů. Barviva ve velké většině pochází z přírody.
K barvení vlny se často používají přírodniny, např. světlice i mořena barvířská, dřišťál, henna, indigo. Barvy získané z přírody si nesou svůj unikátní šarm a krásu.
„Můj otec mě naučil, jak barvit vlnu přírodou. Sbírám plody, květy, kůru stromů a rostlin během jara a léta na horských svazích nad naší vesnicí. Vlnu pak barvím uprostřed léta, aby vlákna stihla na slunci pořádně vyschnout.”, svěřuje se Sufi Haleem z vesnice Gorzwan.
V domácnosti ženy sbírají a suší další přírodniny s vynikajícími barvícími vlastnostmi – kůru granátového jablka, slupky cibule nebo vlašských ořechů.
Naše koberce a kilimy tkají ženy na podomácku vyrobených tkalcovských stavech. Využívají k tomu základní nástroje – tkalcovský hřeben, dřevěný člunek a nůž či nůžky. Stovky hodin práce a um předávaný po generace z koberce dělá hodnotné dílo!
Celou zimu, kdy jsou pastviny a pole pod sněhem, ženy tkají doma. V létě pak pokračují v letním táboře – na poli, ze kterého koncem léta sklidí úrodu pšenice. Tady se ukrývají před sluncem v lehkém stanu zvaném “ghazdi”.
Dokončené koberce putují z domácnosti k dalšímu zpracování. Vázané koberce se zastřihnou na požadovanou délku vlasu.
Poté se zauzlují a zastřihnou třásně na koncích.
Opálí se přebytečná vlákna a koberec dostane několik mýdlových koupelí. Je důležité, aby se vlna důkladně vyčistila a odstranily se případné nečistoty z vnitřních vláken.
Vyprané koberce se několik hodin až dní suší zavěšené na slunci.
Následují poslední úpravy a vykartáčování předtím, než se koberec vydá na svou poslední cestu k zákazníkovi.
Turkmenské ženy jsou právem považovány za jedny z nezručnějších tkadlen. Jejich dovednost se velmi cení a hraje roli i při domlouvání sňatku. Především cenné jsou bohatě zdobené kusy, tradičně nazývané „jahez“, které si žena připravuje do své svatební výbavy. V těchto kobercích a výšivkách dokáže velmi barvitě a esteticky popsat svoje pocity, přání a naděje.
Ručně vyrobené koberce jsou velmi trvanlivé a hodnotné, často se v rodinách dědí. Jejich drobné nedostatky opraví zruční odborníci ve svých dílnách.
Jedno turkmenské přísloví praví: “Rozviň svůj koberec, abych viděl, co máš vepsáno v srdci.”
