Bamiján je první zastávkou na naší trase centrálním Afghánistánem. Tato křižovatka Hedvábné stezky má nespočet přírodních krás. UNESCO ji nazývá kulturní krajinou, protože bývala významným buddhistickým a kulturním centrem celé země. Dodnes se vymyká zažitým představám o Afghánistánu a to jak svou malebností, tak mimořádnou otevřeností šíitského obyvatelstva. I koberce tu mají netypickou barevnost.
Na cestě
Vypůjčená Toyota nás po zpevněné cestě z Kábulu poměrně rychle vyveze přes třítisícové sedlo pohoří Koh-i Baba (západní předhůří Hindúkuše) do údolí Bamijánu. Rodiny zrovna sklízí obilí, kukuřici, brambory, vše, co se urodilo na drobných polích. Všímám si množství ovocných stromů v udržovaných sadech i mementa sovětské invaze v podobě rezavějících tanků jako by zbloudilých v horské krajině.
Pozvánka na čaj
Než ve městě Bamiján dojdeme k soustavě jeskyní vytesaných mnichy v dávných dobách do skalní stěny, ujímá se nás starší pán v turbanu. Pokynutím nás vyzve k následování a pootevře dveře svého domu. Vážíme si této vůbec první pozvánky na čaj! Nevím, zda je zvědavější afghánská rodina nebo my na ni. Takové chvíle o málo slovech zato s četnými úsměvy mi utkví v paměti.
Do oblak za tkadlenami
Největší radost mě čeká druhý den. Pan Alizada naviguje našeho Land Cruisera do prudkého kopce nad městem. Pomalou jízdou ukrajujeme ostré zatáčky na prašné cestě a za každou z nich objevíme úchvatnější výhledy a scenérie. To je úplně jiný svět! Přímočarý svět s hliněnými domy, ve kterých ženy tkají koberce a muži se starají o svá stáda, pole nebo malý obchod.
Přes otevřené zápraží nás provází klapot tkacích nástrojů. Pevně napnutá osnova tančí pod prsty tkadlen a její zvuky mi připomenou harfu. Dlouhé minuty je pozoruji při práci a pokládám otázky. Dozvídám se, že přibylo žen, které tkají koberce, protože dveře středních a vysokých škol jsou pro ně už dva roky zavřené. Oproti tomu ubývá podpory mezinárodních organizací, lidé se musí spolehnout sami na sebe.
Fascinuje mě netypická modro-zelená barevná škála i tradiční motiv rozpracovaného koberce. Tkadleny navyklými pohyby postupují podle předlohy, na které každé pole znamená jeden dvojitý uzlík. Vyznačená je barevnost i kvalita koberce. Není zde prostor pro fantazii. Vázání koberců je náročná práce, proto jí věnují ženy maximálně 6 hodin denně. Tak jim zbyde dostatek času na domácí práce. Pan Alizada mi ukazuje velké pytle s místní vlnou. Má vynikající kvalitu, a proto jí zásobuje i ostatní provincie.
Kdo by si myslel, že tkadleny mají vedle v místnosti kupu koberců na prodej, je na omylu. Po zhruba dvou měsících práce jej sejmou ze stavu a nevypraný nezastřižený koberec čeká cesta do většího města. Za dalších 15-20 dní může být dokončený kus předán zákazníkovi.
Plni dojmů opouštíme místo „v oblacích“ s krásným názvem Zargaran – Země klenotů a pokračujeme v naší cestě na západ.
PS: Děkuji Jirkovi Weinzettlovi, mému souputníkovi a mahramovi, za veškerou foto a video dokumentaci, na kterou se vztahují autorská práva.