Cíl, který mám vytyčený už deset let se jmenuje MAIMANA. Avšak dostat se do hlavního města severní provincie Faryab znamená projet dlouhé kilometry nezpevněnými cestami. Projet oblastí, kterou místní považují za nestabilní, třaskavou a velmi zaostalou. Marně se snažíme zjistit o nejtěžším úseku více informací. Nikdo z dotázaných Afghánců provincii Bádghís (v perštině znamená Lapač větrů) neprojel a tak víc než praktické rady, se k nám dostávají přifouknuté historky z druhé ruky o možných problémech.
Dál se neptáme a vyrážíme na 430 km dlouhou cestu plni očekávání. Z Herátu, kulturní meky země, po pár kilometrech sjíždíme z asfaltu na jemný prach. Vyprahlá pláň před námi je poseta bizarními stavbami až k úpatí blízkých hor. Chatrné zdivo s otvory místo oken a plachtovím místo střechy připomíná spíš shluk stanů. Osada nás přitahuje jako magnet a jen do ní vstoupíme, udeří nás do očí chudoba v té nejsurovější podobě. Překvapením je i to, že nás nevítá muž v turbanu, ale okatá starší žena s výraznými šperky. Všímám si drobných symbolů vytetovaných na tvářích dívek, pestrého oblečení a minimálního ostychu před objektivem. To vše je pro muslimky netypické. Dokonce nás rády provádí obydlím, ve kterém přebývá početná rodina. Krom holých zdí, pár matrací a dek, v něm nic nenacházíme.
Po této zkušenosti nás nepřekvapí kolona nákladních aut Světového potravinového programu (WFP) s balíčky pomoci, kterou zanedlouho míjíme.
Po necelé hodině cesty a nastoupaných výškových metrech se před námi otevřou nádherné výhledy. Staletími vymodelované ostré hrany pohoří Paropamisus, skalní útvar připomínající stolovou horu a hluboké údolí nám svou velkolepostí vyráží dech. Ocitli jsme se snad na americkém Středozápadu?
Později na prašné cestě mezi holými kopci míjíme velké černé stany kočovných nomádů Kuči, pro které je svoboda a nezávislost nade vše na světě.
U řeky Murghab zdravíme nomádské chlapce, napájející stádo velbloudů.
Opodál pozorujeme asi dvacetimetrové kouřící komíny cihelny, zasazené do „měsíční“ krajiny. Cesta je složitá, ale rozhodně ne monotónní.
Za tmy, po třinácti hodinách náročné jízdy a několika tálibánských kontrolách, vjíždíme unavení do města Maimana. Města, které mě od samého začátku tolik přitahuje. Jaké asi bude? Konečně se mohu osobně přesvědčit, zda místní turkmenské a uzbecké ženy patří mezi nejzručnější tkadleny v celé zemi, jak se o nich traduje. V mém starším článku naleznete více o historii místa a dalších souvislostech.
Hned ráno navštívíme barvírnu, která patří dvěma místním obchodníkům a jejich rodinám. Pozoruji se zájmem bublající kotel s barvící lázní i svazky čerstvě nabarvené vlny sušící se na slunci. Toto místo je doménou mužů. Oblíbené stínování barvy (abraš) tu zvýrazňují stažením svazků vlny koženými řemínky a přírodní barviva rádi kombinují se svěžími umělými. Pouze jediný muž ze skupiny je expert, který poměry barev umí správně namíchat.
Největší překvapení nás teprve čeká. Úzká udusaná cesta nás vede do nedaleké vesnice. Za masívními starými vraty se ukrývá úplně jiný svět! Ženský svět, kde krom těch nejbližších, je mužům vstup odepřen. Vítají mě hlaholící ženské hlasy, pobíhající děti a zpěv ptáků. Všude na zemi, kam dohlédnu, vidím rozprostřené velké tkalcovské stavy. Na nich, ve fascinující souhře, vytkává tři až pět žen sedících vedle sebe nádherné ornamenty. Tady vznikají kilimy, které mě při mém prvním pobytu v Afghánistánu okouzlily. Můj sen se konečně plní!
Po chvíli pozorování mi jedna z žen pokyne, ať si vyzkouším tkaní. Neodolám a beru si železný hřeben, abych sklepala nezatkaná vlákna do osnovy. Na samotné tkaní si netroufám.
S mnoha dojmy, které se mi jen těžko popisují, se loučíme a vydáváme prozkoumat bazar města Maimana. Melouny rozličných tvarů a chutí, voňavé koření, čerstvá zelenina, hltáme očima nové vjemy a já v té pestrosti hledám ještě jednu texturu – trh s koberci objevujeme zanedlouho.
Stánky s plachtovím, poskytujícím žádaný stín, a vyskládanými stohy koberců se podobají jeden druhému. Několik z nich procházím a objevuji i staré vintage kousky. Panuje tu klidná atmosféra. Je čas oběda a několik mužů se na pódiu uprostřed zrovna dává do jídla.
Nastává čas se s „mým“ městem rozloučit, dokoupit zásoby vody na cestu, dotankovat a vyrazit dál na východ.
PS: Děkuji Jirkovi Weinzettlovi za foto a video dokumentaci, na kterou se vztahují autorská práva.
