Přemýšlím, proč mě tolik baví práce pro Maimanu. Moje odpověď zní: láska k TRADICÍM. Uvědomuji si, že starobylá afghánská tradice ručního tkaní a vázání koberců je jedním z posledních pozůstatků umění, které předchází moderní civilizaci. I ona však může nenávratně zmizet s procesem urbanizace. Cítím, že je třeba o ni pečovat, protože je velmi křehká.
O procesu ruční výroby afghánských koberců a kilimů jsem vám již psala.
Dnes bych se s vámi chtěla podívat do zákulisí vzniku koberců Taimani, které reprezentují jednu z posledních ukázek pravé nomádské tvorby v Afghánistánu. Jsem velmi ráda, že nám několik krásných kusů zdobí naši kolekci.
Taimani je persky mluvící polokočovný kmen. Jeden ze čtyř známých jako „Chor Aimaq“. „Chor“ v perštině vyjadřuje číslici čtyři a „Aimaq“ je mongolské slovo pro nomáda. Část kmene Taimani obývá těžko dostupnou oblast v horách Hazarátu v centrálním Afghánistánu. Za staletí vývoje se z rodin kmene Taimani stali farmáři a obchodníci, kteří cestují mezi městy Kabul a Herát, aby zde prodali své přebytky. Stále však na část sezony obývají tradiční jurty, kde ženy tkají své umělecké kusy a muži pracují na poli.
Díky této izolaci si ženy kmene Taimani udržely dovednosti tradiční výroby koberců, po staletí předávané z mámy na dceru.
Koberce mají delší vlas z kvalitní ovčí vlny, jsou tak opravdu jemné na dotek. Jejich bohaté barvy nás fascinují, přechází od temně fialové, modré či zelené až po odstíny červené, oranžové a přírodní krémové či hnědé. Naše Taimani koberce jsou trojrozměrné, základní osnova je proložena nádhernými ornamenty inspirovanými přírodou. Na první pohled jsou to umělecké kusy.
A kdo stojí za jejich výrobou?
Lateefa, žena kmene Taimani, žije ve vesnici Qala-e Now v centrálním Afghánistánu. Už od 12 let se trpělivě učí techniky tkaní a vázání tradičních koberců od své matky. Jak sama říká: “Byla jsem nejstarší ze tří dcer a kromě každodenních povinností doma jsem moc ráda sedávala vedle matky u tkalcovského stavu, učila se a pomáhala jí při vytváření koberců. Moc mě to bavilo a baví dodneška. Otec se, kromě starání o stádo ovcí a práci na poli, pravidelně vypravoval na místní svahy, kde sbíral květy, listy a plody potřebné k barvení vlny. Na léto jsme se celá rodina přesunuli na pole do jurty. Tam jsme s mámou pokračovaly ve tkaní.”
Matka Lateefy byla pro své ručně tkané koberce respektovaná i svým okolím. Sousední tkadleny se jí často ptaly na radu či se od ní rovnou učily koberce tkát.
Lateefa si díky tkaní vždy ráda připomene svoji matku a také tradice kmene, ke kterému patří.
